Mgr. Lenka Laugesen

Každý člověk přichází do terapie s jiným příběhem, zkušenostmi i potřebami. Proto pro mě není důležité pouze to, jaké obtíže člověk má, ale také jak vznikly, co je dnes udržuje a jakou roli v nich hrají jeho emoce, vztahy, životní zkušenosti a způsoby, kterými se naučil náročné situace zvládat.

Ve své práci vycházím především z kognitivně behaviorální terapie (KBT), kterou podle potřeb klienta propojuji s přístupy třetí vlny KBT a se schematerapií. Tyto přístupy pro mě nestojí vedle sebe jako tři oddělené metody. Naopak se velmi dobře doplňují a umožňují mi přizpůsobovat způsob práce tomu, co konkrétní klient v určité fázi terapie potřebuje.

Někdy je užitečné pracovat velmi prakticky s tím, co se děje tady a teď. Jindy potřebujeme lépe porozumět tomu, proč se určité situace, emoce nebo vztahové vzorce stále opakují, a pracovat také s jejich hlubšími kořeny.

Kognitivně behaviorální terapie (KBT)

KBT vychází z toho, že naše myšlenky, emoce, tělesné prožívání a chování se navzájem ovlivňují. V terapii společně hledáme souvislosti mezi tím, co se Vám děje, jak o situacích přemýšlíte, co při nich prožíváte a jak na ně reagujete.

Je to aktivní a spolupracující přístup. Nezůstáváme pouze u porozumění obtížím, ale hledáme také konkrétní možnosti změny. Podle povahy problému můžeme pracovat s myšlenkami a přesvědčeními, měnit zaběhnuté způsoby chování, využívat behaviorální experimenty, expoziční techniky nebo nacvičovat nové dovednosti. Součástí terapie bývá také zkoušení nových postupů mezi jednotlivými setkáními.

Cílem KBT není naučit se „myslet pozitivně“, ale lépe rozumět vlastním reakcím, ověřovat své předpoklady a získávat větší svobodu v tom, jak na obtížné situace reagujeme.

Třetí vlna KBT

Přístupy tzv. třetí vlny KBT navazují na klasickou kognitivně behaviorální terapii a rozšiřují ji o větší důraz na práci s emocemi, všímavostí, přijetím, osobními hodnotami a vztahem k sobě samému.

Ne každou nepříjemnou myšlenku potřebujeme změnit a ne každé nepříjemné emoce se můžeme – nebo potřebujeme – zbavit. Někdy je důležitější naučit se své myšlenky vnímat s větším odstupem, dát prostor i obtížným emocím a nenechat jimi řídit své jednání.

V terapii proto můžeme pracovat například s všímavostí (mindfulness), přijetím, osobními hodnotami, laskavějším vztahem k sobě a psychologickou flexibilitou – schopností přizpůsobit své jednání situaci a tomu, co je pro nás skutečně důležité, i když právě prožíváme něco nepříjemného.

Tyto přístupy mohou být užitečné například tehdy, když člověk vede dlouhodobý boj se svými myšlenkami a emocemi, snaží se je kontrolovat nebo se jim vyhýbat a postupně zjišťuje, že právě tento boj mu bere stále více energie a prostoru pro život.

Schematerapie

Schematerapie vychází z předpokladu, že si v průběhu života vytváříme určité vzorce prožívání, přemýšlení a chování – schémata. Vznikají zejména tehdy, když některé naše důležité emoční potřeby nebyly dostatečně naplňovány. Patří mezi ně například potřeba bezpečí a přijetí, blízkosti a podpory, samostatnosti, možnosti svobodně vyjadřovat své emoce a potřeby, ale také potřeba zdravých a realistických hranic.

Abychom se s nenaplněnými potřebami a náročnými situacemi vyrovnali, vytváříme si také různé způsoby zvládání. Ty nám v určitém období života mohly pomáhat nebo nás chránit, v dospělosti nás však mohou omezovat, přestože už žijeme v úplně jiných podmínkách.

Člověk tak může například znovu a znovu očekávat, že bude opuštěn, odmítnut nebo zraněn, mít pocit, že jeho potřeby nejsou důležité, nadměrně se přizpůsobovat druhým, být k sobě velmi kritický nebo mít pocit, že musí všechno zvládnout dokonale, aby měl hodnotu.

Schematerapie pracuje také s tzv. módy – různými částmi našeho prožívání, které se v určitých situacích dostávají do popředí. Můžeme v sobě například poznávat zranitelnou část, která se bojí opuštění, rozzlobenou část, která se brání, silného vnitřního kritika nebo část, která se před bolestí chrání tím, že se od emocí a druhých lidí odpojí.

Cílem není tyto části odstranit nebo s nimi bojovat. Učíme se rozumět tomu, proč vznikly, rozpoznávat potřeby, které se za nimi skrývají, a postupně hledat zdravější způsoby, jak o ně pečovat a jak na své emoce a vztahové situace reagovat.

Proto v schematerapii nezůstáváme pouze u rozhovoru a rozumového porozumění. Můžeme pracovat také s emocemi, představami a vzpomínkami, využívat imaginaci nebo práci se židlemi a vracet se k situacím, ve kterých se naše schémata vytvořila. Ne proto, abychom minulost pouze znovu otevírali, ale abychom mohli postupně měnit to, jak její zkušenosti ovlivňují náš současný život.

Schematerapie může být zvlášť užitečná tam, kde člověk své obtíže už velmi dobře chápe, ale přesto se znovu ocitá ve stejných situacích:

„Já už tomu rozumím. Vím, proč to dělám. Ale stejně to pořád dělám.“

Právě tady někdy nestačí něco pouze vědět. Potřebujeme také získat novou emoční zkušenost a postupně posilovat svou zdravou dospělou část – tu, která dokáže rozpoznat vlastní potřeby, chránit své hranice, zacházet se sebou s větší laskavostí a současně převzít odpovědnost za své jednání.